Čas jak voda teče,
přes skaliska rychle běží.
Nepros ho, nebuď v kleče,
vyslyší tě sotva stěží.
Ani nebudeš vědět kdy,
z dítka malého poutník se stane.
Již jsou pryč mládenecké sny,
bílý vlas mu na hlavě plane.
Na čele hluboké brouzdají mu vrásky,
jenž uběhlé roky zračí.
Kde teď asi jsou jeho bývalé lásky?
Světem širým sám po cestě kráčí.
Toulá se jim v doprovodu samoty sladké,
jenž se jeho průvodkyní stala.
Cesty osudu jsou velice vratké,
nikdy nevíš, kdy a proč se ta věc stala.
Staré stopy již čas zavál,
smrt se na nebi zračí.
Kdepak je poutník, jenž tu tak krásně na loutnu hrával,
a proč po cestě samota sama kráčí?
Já osude se tě ptám.
Kdy čas jeho nadešel
a kde je ta píseň, kterou znám?
Proč s ní poutník navždy odešel?
Smrti se mám prý práti,
ta že odpověď bude znát jistě.
Řekla, že jeho svíce přestala pláti
a teď žije na jiném místě.
Jeho loutna jinde zní
a jeho nohy kráčí novým krajem.
Sladký sen si poutník sní.
Možná, že prochází ztraceným rájem.
Žádné komentáře:
Okomentovat